Zase mi ten maraton pěkně vyprášil kožich

Uplynul týden od mého nezdaru na Frankfurtském maratonu. Doběhl jsem v čase 2:19,44. Mnoho běžců by možná i zajásalo, jak skvělý je to čas. Já ne. Od doby, co jsem začal běhat mě ani nezajímalo umístění v daném závodě, ale čas v jakém doběhnu. Samozřejmě, že čím lepší čas dáte, tím lepší umístění na vás v cíli čeká, takže se to nevylučuje. Největší radost mi po závodě udělá, když si posunu osobní rekord. To je pro mě ukazatel odvedeného výkonu. Ano, vím, že to nepůjde do nekonečna. Ale také cítím, že v maratonu jsem svůj osobní strop ještě ani náhodou nedosáhl. Věřit mi nemusíte, ale je to tak. 😀

Z Tater jsem odjížděl dva dny před maratonem pozitivně naladěn, protože v závěrečných trénincích i dlouhých bězích jsem se cítil opravdu dobře. Natrénováno jsem měl na maraton pocitově líp než kdykoliv předtím a testy v průběhu přípravy to jen potvrzovaly. 1/2maraton v Ústí nad Labem za 1:04,33 nebo osobní rekord na VOKOLOPRIGLU, který jsem běžel z plného tréninku. Vážně jsem věřil na čas 2:15-2:16, nejhůř.

Jak to tedy bylo v tom Frankfurtu?

Do Frankfurtu jsem jel společně s trenérem Robem Štefkem. Po cestě jsme probrali taktiku, že si mám počkat do 25.km a až pak zabrat. Vnímal jsem to a pořád si to opakoval v hlavě.

Po náročné celodenní cestě jsem se navečeřel a šel hned spát. Na pokoji byl se mnou starý známý maratonec z Maďarska, který mě loni při osobáku v Hamburku porazil o dvě vteřiny, tak jsem si říkal, že bude s kým běžet. Vodič měl zvládnout první půlku za 1:07,30, takže ideálně, aby z toho byl osobák. Podle startovní listiny mělo na ten čas běžet pár dalších běžců. Rozcvičení den před závodem, také proběhlo dobře, pak už jsem jen odpočíval, abych měl co nejvíc sil na den D. Den, na který jsem se tři měsíce připravoval.

Tři, dva, jedna, start.

V 5:45 budíček, snídaně, odnést lahve s občerstvením a ještě se na chvilku natáhnout. Start byl naplánován na 10:00. Hotel jsme měli pár set metrů od startu, takže stačilo vyjít v 8:45. Rozběhání, rozcvička, rovinky, převléct do závodního, poslední záchod a hurá na start. Atmosféra byla super. Všichni nervózní jak závodní koně. Tři, dva, jedna, start. Několik tisíc běžců vyběhlo vstříc svému cíli. Pokořit, co nejlépe maratonskou trať. Po startu jsem nikam nespěchal, vyběhl rozvážně a pomalu si před sebou hledal vodiče a skupinku, ve které jsem chtěl trávit, co nejvíce času, zejména v pasážích proti větru. Pořád jsem si opakoval, ať co nejvíce šetřím síly, tak jsem se snažil i co nejméně zakopávat a víc “šmatlat”. První pětka 16:16, druhá 16:11, třetí asi nejvíc po větru 15:41. Běželo se mi super. Velká skupina a ideální tempo. Další pětka už víc proti větru 16:17.  Na metě 1/2maratonu jsme probíhali přesně za 1:08,00. Pětka z 20. km na 25. km za 16:23. Říkal jsem si, v pohodě nic se neděje na 25. km to teprve rozběhneš. Hezky jsme si běželi ve skupince. Cítil jsem se skvěle, plný energie, nohy v pohodě, tedy až na břišní sval, který se mi začal pomalu stahovat a nakonec šel i do křeče. Možná únavou, možná jsem blbě dýchal nebo celou dobu vykonával nějaký špatný pohyb, který mi začal působit potíže právě v břišním svalu. Bohužel na 28.km to začalo být dost nepříjemné. Snažil jsem se to různě uvolňovat, promačkávat a prodýchávat. Nic nepomohlo a já začal pomalu, ale jistě trpět. A to jsem se měl teprve rozběhnout! Začal jsem ze své skupiny odpadávat. Pětku z 25.km na 30.km jsem ještě zuby nehty podržel za 16:23. Na osobák už to při těch problémech nevypadalo, ale pořád byl ve hře limit pro ME v atletice na příští rok. Snažil jsem se držel tempo, ale sval byl stažený, bolest se stupňovala a já mu možná i podvědomě ulevoval tím, že jsem se nahrbil, nohy přestaly šlapat. Bylo to jako lavina, všechno se začalo kazit. Tempo se po 32. km propadlo z už v té době pomalých 3:20/km na 3:30-3:35/km. Minuty se oproti plánovanému času začaly sčítat.

 

Cíl v plné Festhalle byl vysvobozením z mého několikakilometrového trápení. No, zas tak úplně ne. Převlékl jsem se,vypil pár kelímků coly, převzal pamětní medaili a pomalu se sunul k hotelu. Žízeň jsem měl pořád, jak “zavalenej” horník, tak jsem si ještě vzal nějaký grepový ionťák, který tam byl připravený k občerstvení. Už první loknutí mi dobře neudělalo. Rázem jsem přestal mít chuť a zbytek vylil. Nicméně to stačilo na to, aby se mi po pár krocích udělalo tak špatně, že jsem vyzvracel všechnu tu colu. Asi po šestém a posledním zvracení ke mně přiběhl dobrovolník a ptal se jestli nepotřebuji pomoct, že nevypadám dobře. S klidným rezignovaným výrazem jsem mu řekl: “ Now, I´m OK. This is marathon. ” a pomalu pokračoval v cestě na hotel.

 

 

A co dál?

Budu si chtít spravit chuť na MČR v krosu, když dostanu nominaci, tak i na ME v krosu, pak ukončím sezónu, chvilku odpočnu a začnu se připravovat na tu příští.

Jestli zkusím maraton na jaře, to teď nevím.

Zahájit sezónu bych chtěl opět na Sportisimo 1/2maratonu Praha 2018. A jak dál? To musíme probrat s trenérem.

Pokusy o osobáky na maraton mě vysilují hlavně psychicky. I z toho důvodu bych se zatím přikláněl buď k jarnímu maratonu “bez ambic” nebo žádnému a místo toho se zrychlit na kratších tratích. Uvidíme.