I cesta může být cíl a tohle je ta moje.

Je 27.10. Zbývají dva dny do mého maratonského pokusu ve Frankfurtu. Právě sedím ve vlaku mezi Karvinou              a Bohumínem. Venku prší, špatně tu jede internet a já mám dost času na přemýšlení. Ostatně dost času přemýšlet jsem měl i v posledních 6 týdnech, když jsem byl na soustřední v Tatrách. První polovinu jsem trávil úplně sám.     Ale jak říká v komické scénce České Sody maratonec Olda: “Jsem sám, to je pro maraton nejlepší”. Kus pravdy na tom je. Ovšem tohle nadšení nesdílela přítelkyně Terka, když jsem jí psal své myšlenkové pochody po pár dnech samoty a tréninku na velký den, který se nezadržitelně blíží.

Prý jestli jsem už z toho běhání nezblbl. Myslím, že ne, jen jsem se opět dostal do stavu koncentrace na výkon a to pak se mnou není kloudná řeč. Toto se mi stalo zatím jen dvakrát v životě, totiž na soustředění v Keni, a je to fakt pecka, ale tom třeba jindy. Teď se vraťme k začátku mé maratonské cesty k vrcholu ve Frankfurtu.

Po 13 denním odpočinku bez běhu na začátku července, jsem začal pozvolna trénovat. Ano, opravdu jsem těch 13 dní neuběhl ani metr        a vůbec mi to nechybělo. Běhání mě baví, ale někdy je třeba vysadit,  aby si tělo a hlavně hlava dostatečně odpočinula a byla připravena na nové výzvy. A tou výzvou je pro mě maraton. Trať, kde jsem si už tolikrát myslel, že mám na víc, než jsem skutečně zaběhl. Trať, která se nedá naplno běžet víc než 2-3x do roka. Přiklonil bych se spíš k číslu 2x. Orientačně je to doba mezi tím, než vám znovu naroste nehet na palci u nohy, který vám slezl v předchozím maratonu. Prostě musíte dát na signály vašeho těla. 😀 Maraton je strašná svině, která mi způsobila nemalé utrpení, jak fyzicky, tak i psychicky. Ale na každé prase se vaří voda a já vím, že jednou začne vřít. Popravdě, ještě se cítím dost mladý i zdravý, proto věřím, že mám před sebou ještě hodně pokusů, ale odkládat to rozhodně nechci. Proto jsem se pro letošní podzim upnul k datu 29. 10. s vědomím vydat ze sebe maximum.

Po těch 13 dnech volna mě čekala ještě dovolená na Maltě. Pořádně dobít baterky sluncem, regenerovat ve slané vodě, cpát se kuřecími wrapy, hranolkami, colou a zmrzlinou. Samozřejmě trénink už byl na programu každý den, večer po celodenním smažení na slunci. Nebyla to žádná hitparáda, jeden den dobré, druhý den horší, jak na horské dráze. No jo, začátky bývají těžké. Po návratu jsem se doma moc neohřál a hned 1. 8. jsem vyrazil na soustředění do italského Livigna. A tam začala má tříměsíční cesta.

 

 

 

 

Livigno

Krásná destinace na zimní i letní dovolenou. Nadmořská výška 1800 m. n. m.. Ideální místo pro trénink. Nádherné stezky, kopce i počasí. Vyrazili jsme nad ránem z Brna s Terkou a kamarádem Mirkem směrem na Prahu, kde na nás čekaly dva poklady. Jedním byl půjčený krásný zlatý Volkswagen Golf R-line od Porsche CZ a druhým náš kamarád Aleš Kocián. To jméno si zapamatujte, ještě se o něm dočtete. Poté jsme už pokračovali směr Livigno, kam jsme bezpečně dorazili navečer. Nutno podotknout, že “zlaťák”, jak jsem říkal Golfu mazal perfektně.

Od 2. srpna jsem začal běhat a s nadsázkou se dá říct, že se zastavím až v neděli v cíli maratonu. Trénink začal jít pěkně, nohy se opět chytly. Nálada byla dobrá, jeden den, jak druhý. Spánek, trénink, jídlo a tak pořád dokola. Občas jsme si udělali nějaký pěší výlet, třeba po sjezdovce na kopec do 3000  m. n. m. nad náš apartmán nebo jsme jeli provětrat “zlaťáka” na 34 serpentin vedoucích na Stelvio. Po týdnu museli jet kluci domů, tak nám přijela náhrada. Sparingpartner Robert Míč a “kolega” Honza. Proč “kolega”? Už ani nevím. Asi proto, že byl také běžec, jsem ho místo toho, abych mu říkal Honzo přejmenoval na “kolegu”. Prostě kolega běžec. Už to, že s námi Honza jel byl docela punk. Měli jsme volné místo v apartmánu, a tak jsem veřejně vyhlásil výběrové řízení na Facebooku. Napsal Honza, tak jsem ho bez nějakého lustrování vzal, aniž bych ho znal. Říkal jsem si, že když je běžec, tak bude i dobrý člověk a taky, že jo. Pohodová nálada nadále pokračovala i po změně sestavy. Tréninky šly pořád líp, večery jsme si zpříjemňovali pizzou a sledováním MS v atletice, kam jsem se zase nedostal. Neděle patřily tradičními zmrzlinovému obžerství v místní Latterii. Když o tom teď přemýšlím, tak myslím, že to nebylo jen v neděli. 😀

Párkrát jsme vyměnili tréninkové stezky v Livignu a zajeli si na trénink do švýcarského St. Moritz. 

Jedinou kaňkou na té pohodě bylo, když jsem si po tréninku všiml, že mi někdo objel “zlaťáka” švýcarským frankem. Buď někdo neměl rád pražskou SPZ nebo chtěl zkusit, jestli je to fakt zlatý. Možná příště vezmu sebou nálepku: “ Su z Brna”.

Soustředění skončilo a jeli jsme domů, tedy všichni kromě mě. Nemělo to ani cenu. Zůstal jsem v Praze u trenéra, protože jsme asi za dva dny jeli na další soustředění do Sestriere. Příprava se začala trochu komplikovat.

Sestriere

Už na konci soustředění v Livignu jsem cítil v levém nártu bolavé místo. Samozřejmě jsem tomu nepřikládal větší důležitost. Posunul jsem trochu jazyk v botě a vše se zdálo být v pohodě. Trénink a maratonský zvlášť, to je většinou balancování na hodně tenkém ledě maximálního výkonu a zranění. V Praze mě ráno v den odjezdu do Sestriere vzbudila bolest nártu. Nárt začal natíkat, rudnout a bolet a to tak, že jsem nemohl mít ani ponožku. Jako samozvaný doktor jsem to odhadl na zánět žíly. Těsně vedle. Nakonec to byla streptokoková infekce zvaná růže, ale to jsem se dozvěděl až dva týdny poté. 😀 S bolavou nohou a nejistými vyhlídkami na další trénink jsem nasedl do auta s trenérem Robertem a kámošem Alešem a vyrazili jsme směr Sestriere. Cesta to byla dlouhá, na zadních sedačkách jsem si udělal z Alešova Passatu ložnici a spal celou noc jak mimino. Nohu jsem měl naloženou v mastích a obkladu, tak jsem se vymluvil i z řízení.

V Sestriere nás čekal náročný program. Pořádali jsme běžecký kemp pro “hobíky”, což jsem musel skloubit i se svým tréninkem. K tomu ta noha vypadala, že za chvilku upadne a už jsme to pomalu viděli na dlouhý tréninkový výpadek. Ale kdo nechce hledá důvody a kdo chce hledá způsoby. Když nad tím teď přemýšlím, mé tehdejší hrdinství mě málem stálo život. 😀 Trénoval jsem bez bot. Z hotelu jsem bosý došel kilometr na hřiště s umělou trávou. Rozběhl se velmi pomalu a s napětím očekával co to udělá. Nakonec z toho byla desítka barefoot. Druhý den ráno jsem to šel zkusit znovu, rozedřená chodidla z předchozího dne mi dala jasně najevo, že tudy cesta nevede a z dopoledního tréninku nebylo nic. Večer jsem si hodně povolil boty a s velkým sebezapřením odpajdal obě fáze dohromady. Pozitivní bylo, že běžecká parta, která se na našich běžeckých kempech schází dokáže člověka rozptýlit tak, že mi bylo i docela jedno, že mám nohu v háji. To jejich běžecké nadšení mi snad pomohlo i mentálně a stav nohy se začal zlepšovat. Říkal jsem si, že ten Birell GP 10km snad nebudu muset běžet bosý, i když by to bylo asi cool. Po týdnu mazání, ledování a trénování všichni odjeli domů a my zůstali v Sestriere sami s Alešem. Trenér Robo se s námi loučil se slovy: “Kdyby něco, tak jeďte hned domů”. Noha se opět začala ozývat a to dost silně. Riskoval jsem, oblékl kompresní podkolenky a vyrazil na nedělní dlouhý běh. Po 6. km jsem se začal cítit divně a bolest se putovala tělem nahoru. Nejprve pod koleno, pak do třísel, kde jsem si nahmatal zvětšený mízní uzliny. Jelikož jsem si opravdu myslel, že mám zánět žil a něco si o tom přečetl na wikipedii, diagnóza za běhu zněla jasně: “krevní sraženina, která se uvolnila, putuje tělem dál”. Zrovna jsem byl na Bordinově stezce (Gelindo Bordin, olympijský vítěz maratonu na OH v Soulu 1988). Krásný traverz, výhled na hory, kde jinde zakončit život než zde. Běžel jsem pořád, ale šlo mi to čím dál hůř. Na 15km jsem zastavil, abych se napil z potoka. Naštěstí druhá půlka byla víc z kopce. Na 23. km na mě čekal už jen úplně miniaturní kopeček, snad jen 50 metrů dlouhý, ale já se musel zastavit a vydýchat ho. Bylo mi zle, vůbec jsem nemohl. Už ani nevím jak, ale doklopýtal jsem po svých až do hotelu. Nevzdal jsme se a těch 30km jsem fakt doběhl. Následně jsem se odplazil na pokoj. Oběd jsem nestihl. Byl jsem rád, že se třesu na židli. Když mi volal Aleš, aby zjistil kde jsem, touha nehýbat se a ignorovat vyzvánějící telefon byla silnější. Infekce z nohy se rozehnala do celého těla. Abych to zkrátil, tak zle mi ještě nikdy nebylo, horečky, zimnice, bolest celého těla, pak menší zlepšení a přes noc znovu. Alešovi jsem řekl, co má všechno zařídit, kdybych náhodou zemřel. Jediný, co mě dodávalo sebedůvěru bylo to, že mám tuhý kořínek po dědovi. Myslím, že mu můžu vděčit za geny, které mně pomáhají vyhýbat se zranění a když už přijdou, tak je snadno překonat. Dohlíží tam zhora na mě pořádně.

 

Šest dní před Birell GP 10 km, žádná hitparáda. Další den ráno jsem věděl, že to je ten den, kdy má být volno. Totální slabost a noha pořád bolela. Zase jsem se spletl. Navečer mi to nedalo a dal si trénink krátkých kopců, které byli na programu. Pocity hrozné, ale noha lepší. A od té doby bolest i zarudnutí ustupovalo. Ve středu večer jsme vyrazili domů šťastní, že jsme další společné soustředění oba přežili. S Alešem mám totiž historku, jak se málem třikrát popravil při tréninku v Keni…

 

 

Birell GP

Radost z vítězství mezi českými běžci mi překazil fakt, že navzdory výslednému času 30:14 mě porazili dvě ženy. O první jsem se dozvěděl v přímém přenosu ČT a byl jsem dost zaskočen. To, že mě předběhla i druhá jsem se dočetl až z výsledků večer před spaním. V závodě jsem si ji spletl s některým z pacemakerů, protože na sobě měla pánský dres i kraťasy a krátký sestřih. Ten večer se mi dobře neusínalo. Plán pro ženy byl útočit na světový rekord a čas 30:00. Po prvních 2km za 5:40 by mě ani ve snu nenapadlo, že běžím se třetí ženou a další dvě jsou ještě více vepředu. Taky zkušenost. Naštěstí alespoň noha vydržela a druhý den jsem si zaběhl ještě 3000m na MČR družstev v atletice.

1/2maraton Ústí nad Labem

Po návratu domů, jsem si zařídil na vyšetření krve, kde mi zjistili tu streptokokovou infekci. Ale už mi bylo fajn a trénink šel dobře. Prý jsem měl okamžitě zahájit léčbu antibiotiky, tak pro příště aspoň vím.

Do Ústí jsem přijel v dobrém rozpoložení, taky tam se mnou byla Terka, jako morální podpora, úplná idylka. Výkon 1:04,33 mě i překvapil. Desítkou jsem probíhal stejně rychle,

jak o týden dříve na Birell GP 10k. V cíli jsem cítil ještě dost sil, že bych tempo kolem 3:00-3:05/km mohl držet ještě dál. Cítil jsem, že příprava jde správným směrem. Musím makat dál. Proto jsem hned po příjezdu sbalil kabelu a vyrazil do Tater.

 

 

Tatry I

Původně jsem chtěl odjet na finální přípravu na 6 týdnů do Keni, ale kvůli té infekci v noze jsme se rozhodli, že bude bezpečnější být raději blíž ČR, kdyby se to náhodou vrátilo. Tak si Keňu nechám na začátek dalšího roku, alespoň se budu ještě víc těšit.

Hned po příjezdu jsem se šel projít a koho nepotkám, manžele Ivana a Světlanu, kteří s námi byli na běžeckém kempu v Sestriere. Svět je malý a na Štrbském Plese ještě menší. Hned na to jsem potkal Kubu Zemaníka, který se připravoval na Běchovice. Další den ráno kamaráda Jardy z Brna a po pár dnech i další účastníky našich běžeckých kempů Tomáše a Pavla s manželkou. Klusat jsem občas vyrazil s Peterem Ďurcem, slovenským běžeckým reprezentantem. Uteklo to strašně rychle. Tréninky na sebe krásně navazovali a než jsem se nadál, už jsem jel na otočku domů do Brna. Důvod? Vokolopriglu, můj domácí závod. Letos jsem ho šel z plného tréninku jako test. Den před závodem jsem stihl i dvoufázový trénink, ráno ještě v Tatrách, večer už doma v Chudčicích. Zbývalo jen vyzvednout čísla, večeře s Terkou a spát!

 

VOKOLOPRIGLU

Závod, na který se těším celý rok. Jsem tu doma a nerad bych doma prohrával. Konkurence byla letos silná. Kuba Zemaník, letošní vítěz Běchovic. Věděl jsem, že natrénováno mám, teď ještě zvolit správnou taktiku. Kdybych si Kubu dovezl na zádech do cíle, tak mě ve finiši přejede. V závěru mi ty sprinty nejdou. Nasadili jsme tempo 3:00/km a běželi bok po boku. Na druhém kilometru začal Kuba odpadat a ani Robert Míč už nestíhal. Start-cíl, nový osobní rekord na trati Priglu 43:52. Tak to by bylo, třetí vítězství v řadě.

Také mě potěšilo, že Terka zaběhla dobře a byla celkově šestá žena a „talent“ Honza vybojoval 3. místo v juniorech. Musím si vychovat nějaké nástupce, příští rok už ty juniory vyhraje. 🙂 Po vyhlášení jsme se s partou z našich běžeckých kempů vydali zregenerovat do Infinit Maximus. Pražští uznali, že takové welness v hlavním městě nemají a vše jsme zakončili dobrou večeří.

Ráno budíček v 6:20 a vyklusat 12km, abych stíhal vlak do Tater. Tentokrát už i s Terkou.

 

Tatry II

Příjezd do Tater a znovu do běžeckého. Předtím ještě teoretická příprava při sledování Chicago maratonu.  A znovu stejný rytmus. Spánek, jídlo, trénink. Mám štěstí, že je Terka běžkyně a trochu to chápe, protože takový tréninkový stereotyp je pro běžného pozorovatele nuda.

Žádné párty, kino tak jednou za rok, pořád někde pryč na soustředěních a když mám před důležitým závodem, tak jsem nepoužitelný.

A to je přesně ten stav, který před pořádným výkonem musíte mít. Absolutní koncentrace. A tu jsem v posledních týdnech cítil.

Důvěru mi dodává i podpora trenéra, který mě dobře připravil. Za celý rok, co spolu trénujeme cítím velké zlepšení, ostatně i výsledky tomu dávají za pravdu, doufám, že i po závodě budeme oba spokojení.

Maraton je nevyzpytatelný. Je to vlastně už jen odměna za to, že jste ochotni podstoupit náročnou přípravu s nejistým koncem.

Ať už to v neděli dopadne jakkoliv, tak vím, že tyhle 3 měsíce měly smysl a posunulo mě to zas o kus dopředu.

 

Makejte na sobě každý den, protože dobrý pocit, že jste tomu dali maximum je k nezaplacení.

 

P.S. Nemám namysli jen běh, ale tak nějak obecně všechny lidské činnosti.