Zase mi ten maraton pěkně vyprášil kožich

Uplynul týden od mého nezdaru na Frankfurtském maratonu. Doběhl jsem v čase 2:19,44. Mnoho běžců by možná i zajásalo, jak skvělý je to čas. Já ne. Od doby, co jsem začal běhat mě ani nezajímalo umístění v daném závodě, ale čas v jakém doběhnu. Samozřejmě, že čím lepší čas dáte, tím lepší umístění na vás v cíli čeká, takže se to nevylučuje. Největší radost mi po závodě udělá, když si posunu osobní rekord. To je pro mě ukazatel odvedeného výkonu. Ano, vím, že to nepůjde do nekonečna. Ale také cítím, že v maratonu jsem svůj osobní strop ještě ani náhodou nedosáhl. Věřit mi nemusíte, ale je to tak. 😀

Z Tater jsem odjížděl dva dny před maratonem pozitivně naladěn, protože v závěrečných trénincích i dlouhých bězích jsem se cítil opravdu dobře. Natrénováno jsem měl na maraton pocitově líp než kdykoliv předtím a testy v průběhu přípravy to jen potvrzovaly. 1/2maraton v Ústí nad Labem za 1:04,33 nebo osobní rekord na VOKOLOPRIGLU, který jsem běžel z plného tréninku. Vážně jsem věřil na čas 2:15-2:16, nejhůř.

Jak to tedy bylo v tom Frankfurtu?

Do Frankfurtu jsem jel společně s trenérem Robem Štefkem. Po cestě jsme probrali taktiku, že si mám počkat do 25.km a až pak zabrat. Vnímal jsem to a pořád si to opakoval v hlavě.

Po náročné celodenní cestě jsem se navečeřel a šel hned spát. Na pokoji byl se mnou starý známý maratonec z Maďarska, který mě loni při osobáku v Hamburku porazil o dvě vteřiny, tak jsem si říkal, že bude s kým běžet. Vodič měl zvládnout první půlku za 1:07,30, takže ideálně, aby z toho byl osobák. Podle startovní listiny mělo na ten čas běžet pár dalších běžců. Rozcvičení den před závodem, také proběhlo dobře, pak už jsem jen odpočíval, abych měl co nejvíc sil na den D. Den, na který jsem se tři měsíce připravoval.

Tři, dva, jedna, start.

V 5:45 budíček, snídaně, odnést lahve s občerstvením a ještě se na chvilku natáhnout. Start byl naplánován na 10:00. Hotel jsme měli pár set metrů od startu, takže stačilo vyjít v 8:45. Rozběhání, rozcvička, rovinky, převléct do závodního, poslední záchod a hurá na start. Atmosféra byla super. Všichni nervózní jak závodní koně. Tři, dva, jedna, start. Několik tisíc běžců vyběhlo vstříc svému cíli. Pokořit, co nejlépe maratonskou trať. Po startu jsem nikam nespěchal, vyběhl rozvážně a pomalu si před sebou hledal vodiče a skupinku, ve které jsem chtěl trávit, co nejvíce času, zejména v pasážích proti větru. Pořád jsem si opakoval, ať co nejvíce šetřím síly, tak jsem se snažil i co nejméně zakopávat a víc “šmatlat”. První pětka 16:16, druhá 16:11, třetí asi nejvíc po větru 15:41. Běželo se mi super. Velká skupina a ideální tempo. Další pětka už víc proti větru 16:17.  Na metě 1/2maratonu jsme probíhali přesně za 1:08,00. Pětka z 20. km na 25. km za 16:23. Říkal jsem si, v pohodě nic se neděje na 25. km to teprve rozběhneš. Hezky jsme si běželi ve skupince. Cítil jsem se skvěle, plný energie, nohy v pohodě, tedy až na břišní sval, který se mi začal pomalu stahovat a nakonec šel i do křeče. Možná únavou, možná jsem blbě dýchal nebo celou dobu vykonával nějaký špatný pohyb, který mi začal působit potíže právě v břišním svalu. Bohužel na 28.km to začalo být dost nepříjemné. Snažil jsem se to různě uvolňovat, promačkávat a prodýchávat. Nic nepomohlo a já začal pomalu, ale jistě trpět. A to jsem se měl teprve rozběhnout! Začal jsem ze své skupiny odpadávat. Pětku z 25.km na 30.km jsem ještě zuby nehty podržel za 16:23. Na osobák už to při těch problémech nevypadalo, ale pořád byl ve hře limit pro ME v atletice na příští rok. Snažil jsem se držel tempo, ale sval byl stažený, bolest se stupňovala a já mu možná i podvědomě ulevoval tím, že jsem se nahrbil, nohy přestaly šlapat. Bylo to jako lavina, všechno se začalo kazit. Tempo se po 32. km propadlo z už v té době pomalých 3:20/km na 3:30-3:35/km. Minuty se oproti plánovanému času začaly sčítat.

 

Cíl v plné Festhalle byl vysvobozením z mého několikakilometrového trápení. No, zas tak úplně ne. Převlékl jsem se,vypil pár kelímků coly, převzal pamětní medaili a pomalu se sunul k hotelu. Žízeň jsem měl pořád, jak “zavalenej” horník, tak jsem si ještě vzal nějaký grepový ionťák, který tam byl připravený k občerstvení. Už první loknutí mi dobře neudělalo. Rázem jsem přestal mít chuť a zbytek vylil. Nicméně to stačilo na to, aby se mi po pár krocích udělalo tak špatně, že jsem vyzvracel všechnu tu colu. Asi po šestém a posledním zvracení ke mně přiběhl dobrovolník a ptal se jestli nepotřebuji pomoct, že nevypadám dobře. S klidným rezignovaným výrazem jsem mu řekl: “ Now, I´m OK. This is marathon. ” a pomalu pokračoval v cestě na hotel.

 

 

A co dál?

Budu si chtít spravit chuť na MČR v krosu, když dostanu nominaci, tak i na ME v krosu, pak ukončím sezónu, chvilku odpočnu a začnu se připravovat na tu příští.

Jestli zkusím maraton na jaře, to teď nevím.

Zahájit sezónu bych chtěl opět na Sportisimo 1/2maratonu Praha 2018. A jak dál? To musíme probrat s trenérem.

Pokusy o osobáky na maraton mě vysilují hlavně psychicky. I z toho důvodu bych se zatím přikláněl buď k jarnímu maratonu “bez ambic” nebo žádnému a místo toho se zrychlit na kratších tratích. Uvidíme. 

I cesta může být cíl a tohle je ta moje.

Je 27.10. Zbývají dva dny do mého maratonského pokusu ve Frankfurtu. Právě sedím ve vlaku mezi Karvinou              a Bohumínem. Venku prší, špatně tu jede internet a já mám dost času na přemýšlení. Ostatně dost času přemýšlet jsem měl i v posledních 6 týdnech, když jsem byl na soustřední v Tatrách. První polovinu jsem trávil úplně sám.     Ale jak říká v komické scénce České Sody maratonec Olda: “Jsem sám, to je pro maraton nejlepší”. Kus pravdy na tom je. Ovšem tohle nadšení nesdílela přítelkyně Terka, když jsem jí psal své myšlenkové pochody po pár dnech samoty a tréninku na velký den, který se nezadržitelně blíží.

Prý jestli jsem už z toho běhání nezblbl. Myslím, že ne, jen jsem se opět dostal do stavu koncentrace na výkon a to pak se mnou není kloudná řeč. Toto se mi stalo zatím jen dvakrát v životě, totiž na soustředění v Keni, a je to fakt pecka, ale tom třeba jindy. Teď se vraťme k začátku mé maratonské cesty k vrcholu ve Frankfurtu.

Po 13 denním odpočinku bez běhu na začátku července, jsem začal pozvolna trénovat. Ano, opravdu jsem těch 13 dní neuběhl ani metr        a vůbec mi to nechybělo. Běhání mě baví, ale někdy je třeba vysadit,  aby si tělo a hlavně hlava dostatečně odpočinula a byla připravena na nové výzvy. A tou výzvou je pro mě maraton. Trať, kde jsem si už tolikrát myslel, že mám na víc, než jsem skutečně zaběhl. Trať, která se nedá naplno běžet víc než 2-3x do roka. Přiklonil bych se spíš k číslu 2x. Orientačně je to doba mezi tím, než vám znovu naroste nehet na palci u nohy, který vám slezl v předchozím maratonu. Prostě musíte dát na signály vašeho těla. 😀 Maraton je strašná svině, která mi způsobila nemalé utrpení, jak fyzicky, tak i psychicky. Ale na každé prase se vaří voda a já vím, že jednou začne vřít. Popravdě, ještě se cítím dost mladý i zdravý, proto věřím, že mám před sebou ještě hodně pokusů, ale odkládat to rozhodně nechci. Proto jsem se pro letošní podzim upnul k datu 29. 10. s vědomím vydat ze sebe maximum.

Po těch 13 dnech volna mě čekala ještě dovolená na Maltě. Pořádně dobít baterky sluncem, regenerovat ve slané vodě, cpát se kuřecími wrapy, hranolkami, colou a zmrzlinou. Samozřejmě trénink už byl na programu každý den, večer po celodenním smažení na slunci. Nebyla to žádná hitparáda, jeden den dobré, druhý den horší, jak na horské dráze. No jo, začátky bývají těžké. Po návratu jsem se doma moc neohřál a hned 1. 8. jsem vyrazil na soustředění do italského Livigna. A tam začala má tříměsíční cesta.

 

 

 

 

Livigno

Krásná destinace na zimní i letní dovolenou. Nadmořská výška 1800 m. n. m.. Ideální místo pro trénink. Nádherné stezky, kopce i počasí. Vyrazili jsme nad ránem z Brna s Terkou a kamarádem Mirkem směrem na Prahu, kde na nás čekaly dva poklady. Jedním byl půjčený krásný zlatý Volkswagen Golf R-line od Porsche CZ a druhým náš kamarád Aleš Kocián. To jméno si zapamatujte, ještě se o něm dočtete. Poté jsme už pokračovali směr Livigno, kam jsme bezpečně dorazili navečer. Nutno podotknout, že “zlaťák”, jak jsem říkal Golfu mazal perfektně.

Od 2. srpna jsem začal běhat a s nadsázkou se dá říct, že se zastavím až v neděli v cíli maratonu. Trénink začal jít pěkně, nohy se opět chytly. Nálada byla dobrá, jeden den, jak druhý. Spánek, trénink, jídlo a tak pořád dokola. Občas jsme si udělali nějaký pěší výlet, třeba po sjezdovce na kopec do 3000  m. n. m. nad náš apartmán nebo jsme jeli provětrat “zlaťáka” na 34 serpentin vedoucích na Stelvio. Po týdnu museli jet kluci domů, tak nám přijela náhrada. Sparingpartner Robert Míč a “kolega” Honza. Proč “kolega”? Už ani nevím. Asi proto, že byl také běžec, jsem ho místo toho, abych mu říkal Honzo přejmenoval na “kolegu”. Prostě kolega běžec. Už to, že s námi Honza jel byl docela punk. Měli jsme volné místo v apartmánu, a tak jsem veřejně vyhlásil výběrové řízení na Facebooku. Napsal Honza, tak jsem ho bez nějakého lustrování vzal, aniž bych ho znal. Říkal jsem si, že když je běžec, tak bude i dobrý člověk a taky, že jo. Pohodová nálada nadále pokračovala i po změně sestavy. Tréninky šly pořád líp, večery jsme si zpříjemňovali pizzou a sledováním MS v atletice, kam jsem se zase nedostal. Neděle patřily tradičními zmrzlinovému obžerství v místní Latterii. Když o tom teď přemýšlím, tak myslím, že to nebylo jen v neděli. 😀

Párkrát jsme vyměnili tréninkové stezky v Livignu a zajeli si na trénink do švýcarského St. Moritz. 

Jedinou kaňkou na té pohodě bylo, když jsem si po tréninku všiml, že mi někdo objel “zlaťáka” švýcarským frankem. Buď někdo neměl rád pražskou SPZ nebo chtěl zkusit, jestli je to fakt zlatý. Možná příště vezmu sebou nálepku: “ Su z Brna”.

Soustředění skončilo a jeli jsme domů, tedy všichni kromě mě. Nemělo to ani cenu. Zůstal jsem v Praze u trenéra, protože jsme asi za dva dny jeli na další soustředění do Sestriere. Příprava se začala trochu komplikovat.

Sestriere

Už na konci soustředění v Livignu jsem cítil v levém nártu bolavé místo. Samozřejmě jsem tomu nepřikládal větší důležitost. Posunul jsem trochu jazyk v botě a vše se zdálo být v pohodě. Trénink a maratonský zvlášť, to je většinou balancování na hodně tenkém ledě maximálního výkonu a zranění. V Praze mě ráno v den odjezdu do Sestriere vzbudila bolest nártu. Nárt začal natíkat, rudnout a bolet a to tak, že jsem nemohl mít ani ponožku. Jako samozvaný doktor jsem to odhadl na zánět žíly. Těsně vedle. Nakonec to byla streptokoková infekce zvaná růže, ale to jsem se dozvěděl až dva týdny poté. 😀 S bolavou nohou a nejistými vyhlídkami na další trénink jsem nasedl do auta s trenérem Robertem a kámošem Alešem a vyrazili jsme směr Sestriere. Cesta to byla dlouhá, na zadních sedačkách jsem si udělal z Alešova Passatu ložnici a spal celou noc jak mimino. Nohu jsem měl naloženou v mastích a obkladu, tak jsem se vymluvil i z řízení.

V Sestriere nás čekal náročný program. Pořádali jsme běžecký kemp pro “hobíky”, což jsem musel skloubit i se svým tréninkem. K tomu ta noha vypadala, že za chvilku upadne a už jsme to pomalu viděli na dlouhý tréninkový výpadek. Ale kdo nechce hledá důvody a kdo chce hledá způsoby. Když nad tím teď přemýšlím, mé tehdejší hrdinství mě málem stálo život. 😀 Trénoval jsem bez bot. Z hotelu jsem bosý došel kilometr na hřiště s umělou trávou. Rozběhl se velmi pomalu a s napětím očekával co to udělá. Nakonec z toho byla desítka barefoot. Druhý den ráno jsem to šel zkusit znovu, rozedřená chodidla z předchozího dne mi dala jasně najevo, že tudy cesta nevede a z dopoledního tréninku nebylo nic. Večer jsem si hodně povolil boty a s velkým sebezapřením odpajdal obě fáze dohromady. Pozitivní bylo, že běžecká parta, která se na našich běžeckých kempech schází dokáže člověka rozptýlit tak, že mi bylo i docela jedno, že mám nohu v háji. To jejich běžecké nadšení mi snad pomohlo i mentálně a stav nohy se začal zlepšovat. Říkal jsem si, že ten Birell GP 10km snad nebudu muset běžet bosý, i když by to bylo asi cool. Po týdnu mazání, ledování a trénování všichni odjeli domů a my zůstali v Sestriere sami s Alešem. Trenér Robo se s námi loučil se slovy: “Kdyby něco, tak jeďte hned domů”. Noha se opět začala ozývat a to dost silně. Riskoval jsem, oblékl kompresní podkolenky a vyrazil na nedělní dlouhý běh. Po 6. km jsem se začal cítit divně a bolest se putovala tělem nahoru. Nejprve pod koleno, pak do třísel, kde jsem si nahmatal zvětšený mízní uzliny. Jelikož jsem si opravdu myslel, že mám zánět žil a něco si o tom přečetl na wikipedii, diagnóza za běhu zněla jasně: “krevní sraženina, která se uvolnila, putuje tělem dál”. Zrovna jsem byl na Bordinově stezce (Gelindo Bordin, olympijský vítěz maratonu na OH v Soulu 1988). Krásný traverz, výhled na hory, kde jinde zakončit život než zde. Běžel jsem pořád, ale šlo mi to čím dál hůř. Na 15km jsem zastavil, abych se napil z potoka. Naštěstí druhá půlka byla víc z kopce. Na 23. km na mě čekal už jen úplně miniaturní kopeček, snad jen 50 metrů dlouhý, ale já se musel zastavit a vydýchat ho. Bylo mi zle, vůbec jsem nemohl. Už ani nevím jak, ale doklopýtal jsem po svých až do hotelu. Nevzdal jsme se a těch 30km jsem fakt doběhl. Následně jsem se odplazil na pokoj. Oběd jsem nestihl. Byl jsem rád, že se třesu na židli. Když mi volal Aleš, aby zjistil kde jsem, touha nehýbat se a ignorovat vyzvánějící telefon byla silnější. Infekce z nohy se rozehnala do celého těla. Abych to zkrátil, tak zle mi ještě nikdy nebylo, horečky, zimnice, bolest celého těla, pak menší zlepšení a přes noc znovu. Alešovi jsem řekl, co má všechno zařídit, kdybych náhodou zemřel. Jediný, co mě dodávalo sebedůvěru bylo to, že mám tuhý kořínek po dědovi. Myslím, že mu můžu vděčit za geny, které mně pomáhají vyhýbat se zranění a když už přijdou, tak je snadno překonat. Dohlíží tam zhora na mě pořádně.

 

Šest dní před Birell GP 10 km, žádná hitparáda. Další den ráno jsem věděl, že to je ten den, kdy má být volno. Totální slabost a noha pořád bolela. Zase jsem se spletl. Navečer mi to nedalo a dal si trénink krátkých kopců, které byli na programu. Pocity hrozné, ale noha lepší. A od té doby bolest i zarudnutí ustupovalo. Ve středu večer jsme vyrazili domů šťastní, že jsme další společné soustředění oba přežili. S Alešem mám totiž historku, jak se málem třikrát popravil při tréninku v Keni…

 

 

Birell GP

Radost z vítězství mezi českými běžci mi překazil fakt, že navzdory výslednému času 30:14 mě porazili dvě ženy. O první jsem se dozvěděl v přímém přenosu ČT a byl jsem dost zaskočen. To, že mě předběhla i druhá jsem se dočetl až z výsledků večer před spaním. V závodě jsem si ji spletl s některým z pacemakerů, protože na sobě měla pánský dres i kraťasy a krátký sestřih. Ten večer se mi dobře neusínalo. Plán pro ženy byl útočit na světový rekord a čas 30:00. Po prvních 2km za 5:40 by mě ani ve snu nenapadlo, že běžím se třetí ženou a další dvě jsou ještě více vepředu. Taky zkušenost. Naštěstí alespoň noha vydržela a druhý den jsem si zaběhl ještě 3000m na MČR družstev v atletice.

1/2maraton Ústí nad Labem

Po návratu domů, jsem si zařídil na vyšetření krve, kde mi zjistili tu streptokokovou infekci. Ale už mi bylo fajn a trénink šel dobře. Prý jsem měl okamžitě zahájit léčbu antibiotiky, tak pro příště aspoň vím.

Do Ústí jsem přijel v dobrém rozpoložení, taky tam se mnou byla Terka, jako morální podpora, úplná idylka. Výkon 1:04,33 mě i překvapil. Desítkou jsem probíhal stejně rychle,

jak o týden dříve na Birell GP 10k. V cíli jsem cítil ještě dost sil, že bych tempo kolem 3:00-3:05/km mohl držet ještě dál. Cítil jsem, že příprava jde správným směrem. Musím makat dál. Proto jsem hned po příjezdu sbalil kabelu a vyrazil do Tater.

 

 

Tatry I

Původně jsem chtěl odjet na finální přípravu na 6 týdnů do Keni, ale kvůli té infekci v noze jsme se rozhodli, že bude bezpečnější být raději blíž ČR, kdyby se to náhodou vrátilo. Tak si Keňu nechám na začátek dalšího roku, alespoň se budu ještě víc těšit.

Hned po příjezdu jsem se šel projít a koho nepotkám, manžele Ivana a Světlanu, kteří s námi byli na běžeckém kempu v Sestriere. Svět je malý a na Štrbském Plese ještě menší. Hned na to jsem potkal Kubu Zemaníka, který se připravoval na Běchovice. Další den ráno kamaráda Jardy z Brna a po pár dnech i další účastníky našich běžeckých kempů Tomáše a Pavla s manželkou. Klusat jsem občas vyrazil s Peterem Ďurcem, slovenským běžeckým reprezentantem. Uteklo to strašně rychle. Tréninky na sebe krásně navazovali a než jsem se nadál, už jsem jel na otočku domů do Brna. Důvod? Vokolopriglu, můj domácí závod. Letos jsem ho šel z plného tréninku jako test. Den před závodem jsem stihl i dvoufázový trénink, ráno ještě v Tatrách, večer už doma v Chudčicích. Zbývalo jen vyzvednout čísla, večeře s Terkou a spát!

 

VOKOLOPRIGLU

Závod, na který se těším celý rok. Jsem tu doma a nerad bych doma prohrával. Konkurence byla letos silná. Kuba Zemaník, letošní vítěz Běchovic. Věděl jsem, že natrénováno mám, teď ještě zvolit správnou taktiku. Kdybych si Kubu dovezl na zádech do cíle, tak mě ve finiši přejede. V závěru mi ty sprinty nejdou. Nasadili jsme tempo 3:00/km a běželi bok po boku. Na druhém kilometru začal Kuba odpadat a ani Robert Míč už nestíhal. Start-cíl, nový osobní rekord na trati Priglu 43:52. Tak to by bylo, třetí vítězství v řadě.

Také mě potěšilo, že Terka zaběhla dobře a byla celkově šestá žena a „talent“ Honza vybojoval 3. místo v juniorech. Musím si vychovat nějaké nástupce, příští rok už ty juniory vyhraje. 🙂 Po vyhlášení jsme se s partou z našich běžeckých kempů vydali zregenerovat do Infinit Maximus. Pražští uznali, že takové welness v hlavním městě nemají a vše jsme zakončili dobrou večeří.

Ráno budíček v 6:20 a vyklusat 12km, abych stíhal vlak do Tater. Tentokrát už i s Terkou.

 

Tatry II

Příjezd do Tater a znovu do běžeckého. Předtím ještě teoretická příprava při sledování Chicago maratonu.  A znovu stejný rytmus. Spánek, jídlo, trénink. Mám štěstí, že je Terka běžkyně a trochu to chápe, protože takový tréninkový stereotyp je pro běžného pozorovatele nuda.

Žádné párty, kino tak jednou za rok, pořád někde pryč na soustředěních a když mám před důležitým závodem, tak jsem nepoužitelný.

A to je přesně ten stav, který před pořádným výkonem musíte mít. Absolutní koncentrace. A tu jsem v posledních týdnech cítil.

Důvěru mi dodává i podpora trenéra, který mě dobře připravil. Za celý rok, co spolu trénujeme cítím velké zlepšení, ostatně i výsledky tomu dávají za pravdu, doufám, že i po závodě budeme oba spokojení.

Maraton je nevyzpytatelný. Je to vlastně už jen odměna za to, že jste ochotni podstoupit náročnou přípravu s nejistým koncem.

Ať už to v neděli dopadne jakkoliv, tak vím, že tyhle 3 měsíce měly smysl a posunulo mě to zas o kus dopředu.

 

Makejte na sobě každý den, protože dobrý pocit, že jste tomu dali maximum je k nezaplacení.

 

P.S. Nemám namysli jen běh, ale tak nějak obecně všechny lidské činnosti.

VOKOLOPRIGLU

 Již zítra v 10:55 se opět postavím na startovní čáru tohoto super závodu. Účast zde je pro mě vždycky svátkem. Nejinak tomu bude i letos, přestože mým hlavním cílem v podzimní části sezóny je Frankfurtský maraton, který se koná 29.10. VOKOLOPRIGLU je totiž moje srdeční záležitost. Proč? Protože jsem zde doma. Každý jistě máte vztah k nějakému místu a právě mým nejoblíbenějším místem je Brněnská přehrada a její okolí. Bydlím v nedaleké obci Chudčice. Od té doby, co běhám a letos je to již 10 let se téměř všechny moje naběhané kilometry odehrávají v lesích okolo přehrady. Zejména, když mám dlouhý běh, tak oběhnout Prigl je jasná volba. Náročný profil dává nohám dobrou sílu, kterou pak využívám v rovinatých závodech a především na každém ročníku VOKOLOPRIGLU.

Od roku 2010, kdy byl 1. ročník jsem vynechal pouze v roce 2014, protože jsem si na Berlínském maratonu o 14 dní dříve způsobil zánět v chodidle. Přesto jsem se přišel podívat, abych zažil tu skvělou atmosféru a mohl zafandit běžcům, kteří zdolávali svou 14,1 kilometrů dlouhou výzvu.

Pro ty z vás, kteří jste ještě neběželi trať vedoucí okolo “Brněnskýho móře”, tak ji představím. Řekl bych to takto: “Vlnky, vlny, vlnky”. Prostě jak u moře. 😀

Úvodní kilometry jsou mírně zvlněné. První pořádná vlna, která se před Vámi objeví začíná před 3. km a ještě než doběhnete na 4. km překonáte další,  ještě zákeřnější. Naštěstí 5. km je z kopce a můžete se hezky vydýchat, než přijde nejtěžší pasáž. Nejdříve  stoupáte k lávce pod hradem Veveří, ale tady to teprve začíná. Poté vběhnete do lesíku a v kamenitém terénu zdoláváte další kopec, který dokáže pěkně přiškrtit přívod kyslíku, jenže vás hned čeká nebezpečný a technický seběh. Doporučuji, moc nepřemýšlet, co se vám na těch “skalách” může stát a taky moc nebrzdit, ten píseček sakra klouže. Důležité je, pořádně mrskat nohama. Když se vymaníte ze skalek, opět chytnete tempo, protože Vás čeká jediný rovný kilometr, který na Priglu je. Užijte si ho, není to na dlouho. Následně se vám do cesty postaví nejdelší kopec závodu. Tady, ale musíte zabrat a vyběhnout ho tempově. Poté dlouhý seběh a už blížíme k 10. km. Jestli máte žízeň, tak se trochu napijte. Nepřežeňte to, ať na závěrečnou pasáž nemáte v žaludku rybník plný žab, co chtějí raději vyskočit a užít si v okolí Priglu. 😀 Poslední 4 kilometry to je jedna vlnka za druhou, Do cíle daleko, tak dají ještě pěkně zabrat. Nebojte se jich, ze seběhu si vždy odpočinete. Poslední kilometr od přístaviště už je za odměnu, tak si ho nezbývá než užít a pak si to ještě se soupeři rozdat v cílové rovince. Atmosféra je vždy úžasná, tak ukažte, co ve vás je.

Moje vzpomínky na VOKOLOPRIGLU.

  1. První ročník. Pamětníci vědí, že se běželo obráceným směrem než je tomu letos. Prohrál jsem až v závěru s Lukášem Kourkem, když jsem celý závod odtáhl. 2. místo. Zamrzelo.

 

2011.Směr trati se otočil. Stejně tak i pořadí na stupních vítězů.  Lukášovi jsem prohru vrátil. 1. místo. Velká radost.

 

 

2012. Na startu se poprvé objevují Keňani. Dva ze tří jsem
porazil. 2. místo za Elishou Sawem. Po tomto závodě jsem se seznámil Terezkou, která se za nedlouho stala mojí holkou a běháme spolu již 5 let. 🙂 Takže bych i přes 2. místo, tento závod hodnotil, jako nejúspěšnější. 

 

 

 

2013. Vítěz Keňan, já v závěru opět prohrál s Lukášem Kourkem. 3. místo. Zklamání.

 

 

2014.  Po Berlínském maratonu jsem měl přetížené šlachy v chodidle a dostal do nich zánět. Na start jsem nenastoupil, tak jsem s chutí fandil na trati.

 

 

  1. Návrat na 1. místo. Měl jsem štěstí. Opět jsem měl po Berlínském maratonu problémy. 10 dní před startem VOKOLOPRIGLU se mi natrhl zadní stehenní sval. Snaha o návrat byla, tak enormní, že jsem si stehno ještě spálil mrazem.Ještě dva dny před před výstřelem nebyl můj start jistý. Musel jsem běžet opatrně a poslední dva kilometry jsem stehno opět začal cítit. Vyhrál jsem i přesto, že jsem zaběhl svůj zdaleka nejhorší čas, ale na to se historie neptá.

 

  1. Bezpečné vítězství v novém osobním rekordu. Chtěl jsem vylepšit čas z minulého roku, aby se neříkalo, že si chodím na Prigl zaklusat. To nikdy. Prigl se nikdy neběží na půl.

Menší statistika:

(2010) 2.místo; čas: 44:42

(2011) 1.místo; čas: 44:26

(2012) 2.místo; čas: 44:16

(2013) 3.místo; čas: 44:17

(2014) pouze fanoušek

(2015) 1.místo; čas: 45:37

(2016) 1.místo; čas: 44:05

 

A jak to dopadne zítra? Nechme se překvapit.

 

Přeji, ať se vám běží lehce a s větrem v zádech, i když to dost dobře na VOKOLOPRIGLU  není možné. 😀

 

Tři, dva, jedna……START………..začínáme!!!

Proč jsem si založil BLOG?

Chci Vás informovat o mém běhání, ale i o věcech ze života v trochu rozsáhlejší verzi, než jen pouhým statusem na facebooku nebo instagramu.

Přijde mi, že stroze popsat závod nebo soustředění je trochu nuda a taky trochu věřím, že Vás zajímají i věci “za oponou”, tak bych Vám chtěl dát nějakou přidanou hodnotu.

Každý závod, ať již vyhraný nebo prohraný, s osobním rekordem nebo bez něj má nějaký svůj příběh. Někdy to jsou velice poutavé historky, tak se občas vrátíme i zpátky v čase. Jedním z dalších důvodů založení BLOGU je i to, že bych se s Vámi chtěl podělit o nějaké své zkušenosti, protože se na internetu můžete dočíst mnoho zaručených rad, tipů a triků, jak běhat, trénovat, co jíst, atd., které jsou mnohdy úsměvné. Tím si samozřejmě nebudu chtít hrát na doktora, výživového poradce nebo trenéra, jen sdělím svůj názor na danou problematiku. Buď berte nebo nechte být.

V neposlední řadě bych Vás chtěl i trochu inspirovat a motivovat ve Vašem běhání, zejména ty, který jde o zlepšení osobních rekordů, i těmto tématům se budu věnovat. Pak možná zjistíte, že Vaše limity, ať již fyzické nebo duševní jsou úplně jinde než jste si předtím mysleli.

Na co se můžete těšit?

Na to co Vás nejvíc zajímá. To znamená, že mi můžete napsat zprávu, o čem byste chtěli znát můj názor a já na to téma napíšu BLOG.

Samozřejmě nebudou chybět “historky z natáčení”, zajímavosti ze soustřední a závodů.

Těšit se můžete ti na rozbor některých tréninků a kdoví co ještě. Pár nápadů na témata samozřejmě mám. Každopádně bych chtěl, aby to pro Vás bylo zajímavé, zábavné a taky, abyste si z toho něco vzali a třeba Vás to i posunulo v tréninku, pomohlo v závodech nebo životě.

Jak často se můžete těšit?

To záleží na tom, kolik budu mít času a nápadů, abych sepsal pár kloudných vět. Popravdě, někdy se mi nepíše lehce, nebo spíš nikdy :-D, tak na sebe nechci v tomto ohledu vytvářet tlak. Když budu vidět, že Vás moje BLOGY baví, tak budou bavit i mě. Nechci, ale abyste všechno odkývali a plácali, jak je to dobrý. Když budete mít jiný názor či zkušenost, můžeme témata i prodiskutovat.  

P.S.: Píšu zásadně jen po splněným tréninku!!! 😀

Jirka